5. „Co“ a „Jak“ zkoumání Her s hraním rolí : návrhy užití některých metod, jejich klady a zápory, hypotézy  

Tato kapitola je zaměřena na empirické zkoumání Her s hraním rolí s důrazem na psychologickou stránku hraní. Klade si tři cíle:

1. Ověřit, že mé předpoklady o psychologickém rozměru hry nejsou pouhou teoretickou možností, ale že jsou – alespoň některé – podložené skutečností.
2. Zjistit, co hra(ní) znamená pro hráče a co se při hře děje. Chceme-li zkoumat nějaký ohled hry – třeba psychologický – je třeba nejdříve poznat souvislosti, do nichž je zasazen, protože jen tehdy jej můžeme pochopit v plné šíři a ve správném světle. Proto se musíme pokusit odpovědět na otázku, co je to hraní Her s hraním rolí, tj. načrtnout šíři problematiky. Výstupem bude mj. řada hypotéz, jež se během bádání vynoří, a které bude možno použít jako podklad pro kvantitativní výzkum.
3. Navrhnout, jak zkoumat Hry s hraním rolí. Chci upozornit nejen na rozsah problematiky Her s hraním rolí, ale rovněž na množství možných přístupů k jejímu zkoumání. Výběr z více cest umožňuje badateli zvolit ten nejpříhodnější způsob a zároveň jej inspiruje k tvořivému hledání dalších postupů.

Úplné vypracování kteréhokoli z těchto úkolů by vydalo na samostatnou práci, zde jim však mohu věnovat pouze omezený prostor, a proto se spokojím jen s naznačením řešení. Ve středu mé pozornosti při tom není hra jako hra, se vším všudy, ale hra jako děj, hra jako vzájemná interakce hráčů a Vypravěče, a děje probíhající v rámci této interakce. Budu se tedy věnovat čtyřem ze sedmi základních prvků hry (viz kapitola 2.2): hráči a Vypravěči (včetně jejich motivace ke hře), postavě a naraci jako procesu a interakci. Ponechám bokem pravidla a naraci jako příběh, které zkoumal P. Janeček, a svět. Protože chci rozšířit své porozumění hře, k jejímu poznávání se pokouším přistupovat bez předběžných očekávání, teorií a struktur, abych ji zachytil co nejvěrněji a nechal ji vystoupit takovou, jaká je, nepostupuji tedy podle předem daného výzkumného plánu, ale zaměřuji svou pozornost na to, co se samo ukáže jako důležité nebo překvapivé.

Ke zkoumání jsem použil dvě nejobvyklejší metody kvalitativního výzkumu, tj. rozhovory a pozorování, a silně jsem čerpal také ze své osobní zkušenosti dlouholetého hráče, která mi umožnila porozumění tématu a poskytla mi výchozí pozici. Zde uvádím pouze výběr z poznatků, v přílohách jsou obsaženy plné materiály.

5.1 Motivace k hraní

Za velmi podstatnou jsem považoval motivaci k hraní Her s hraním rolí, protože odráží to, co hra pro účastníky znamená, co je na ní důležité z hlediska těch, kteří ji provozují, a umožňuje nám tak pochopit samotnou podstatu hry, jak o tom mluví Huizinga a Stern, tedy nejen to, co se při hře děje, ale také jak významné to pro hráče je. Otázku po motivaci ke hře můžeme převést do pseudo-ekonomických termínů (které v psychologii užívá např. transakční analýza) a ptát se: Jaké zisky hra hráčům přináší? Zisky mohou být vědomé nebo neuvědomělé, z oblasti psychické, sociální, existenciální nebo jiné (pro příklady prvých tří viz Berne (1992)), dokonce ani nemusí mít se samotnou hrou nic společného (např. hraji-li, abych byl nablízku své milované). Nemyslím, že člověk si před hrou sedne a záměrně uvažuje nad zisky a ztrátami, na druhou stranu, kdyby mu účast ve hře nic nepřinášela, proč by se ji věnoval? Je pravda, že se mohou vyskytovat hráči, kteří o samotnou hru nemají zájem, ale hrají například proto, že tak činí jejich přátelé, nebo z jiného podobného mimoherního důvodu. Vědomě se takových hráčů zříkám a zabývám se jen těmi, kteří hrají pro hru samu a nejsou k ní lhostejní, protože jen z jejich pohledu má hra, a tím i její zkoumání, smysl. Myslím, že není příliš troufalé předpokládat, že takových jich je většina.

Chci tedy vědět, jaké zisky, resp. motivy, připadají v úvahu. S největší pravděpodobností u každého hráče působí celá řada motivů, protože motivace nebývá jednoduchá, je dokonce možné, že existují motivy vlastní jen jednomu či několika málo hráčům. Protože ale lidé mají něco společného a hra je stále táž, můžeme předpokládat, že existují motivy vyskytující se častěji, a má tedy smysl se jimi zabývat, protože nám umožní zobecnění. Dokonce bychom mohli předpokládat, že motivy se dají uspořádat do určitých kategorií, a nemuseli bychom začínat hledáním jednotlivých motivů, ale stačilo by nalezení těchto obecnějších skupin motivů.

Je třeba poznamenat, že zkoumání motivace v žádném případě není jednoduché, lidé na otázku „Proč?“ často nedokáží nebo nechtějí správně odpovědět. Jak řekl Mucchielli (viz 3.2.1), své jednání máme sklon přisuzovat bezprostředním příčinám a opomíjet jeho hlubší základy, kromě toho vedle motivů vědomých existují nevědomé, a nadto lidé o příčinách svého chování nejsou zvyklí uvažovat. Víc než otázka „Proč?“ se tak pro zkoumání hodí seznam motivací, nad nímž si respondent uvědomí, že to či ono ho opravdu podněcuje, navíc je třeba otázky vhodně formulovat tak, aby respondentovi byly dostatečně srozumitelné, aby nebyly příliš abstraktní, ale aby odpovídaly jeho zkušenosti (tzn. spíš než obecně se ho zeptáme, jak by reagoval v nějaké určité situaci). Ve vlastním zkoumání jsem přesto pro jednoduchost použil proč-otázku a přímé otázky, protože mi šlo teprve o seznámení s tématem. Řádný kvantitativní výzkum by si však vyžádal respektování zde uvedených poznámek.

Jaké motivace připadají v úvahu se můžeme poučit u J. Krajhanzla (2001b) a J. Hughese (1988), viz podkapitoly 4.3 a 4.4. V obecnější rovině nás může inspirovat R. Caillois svým výčtem pohnutek, viz 3.1, odstavec „Proč si lidé hrají“ a Janeček (2002).

5.2 Zkoumání: Introspekce, rozhovory a zúčastněné pozorování

 Cílem zkoumání nebyly obecně platné poznatky, ale vhled do problematiky a vytvoření hypotéz, jež by mohly být ověřovány případným kvantitativním výzkumem.

A. Vztahový rámec a rozhovory

V prvním kroku jsem se zaměřil převážně na tři klíčová témata: motivaci ke hře, postavu a hraní (vývoj stylu hraní atd.). Vycházel jsem ze svých zkušeností, které měly být upřesněny a rozšířeny v rozhovorech s malým, a tudíž zvládnutelným počtem hráčů.

Vztahový rámec: Nejdříve jsem, převážně na základě svých zkušeností, vytvořil vztahový rámec k problému motivace k hraní jak u prostého hráče, tak u Vypravěče. Počet vlivů jsem snížil vynecháním těch z hlediska mé práce málo důležitých (např. „dostupnost člověka schopného a ochotného dělat Vypravěče“ a „zamilovanost do spoluhráče“), přičemž mé rozdělení na důležité a nedůležité bylo, musím přiznat, dost svévolné a je zajisté zpochybnitelné. Do výsledku jsem zahrnul dva okruhy vlivů: identifikační (např. věk, délka hraní) a motivační, dělící se na motivaci mimoherní (nevztaženou ke hře samé, např. potřeba sociálního kontaktu) a herní (únik z reality skrz hru). Vynechal jsem okruhy: zdroje (volný čas, vhodné místo), hráčská skupina (socio-demografické charakteristiky a socio-preferenční vztahy), hra (kvalita a typ zápletky), herní prostředí (status postav v herním světě, míra vlivu hráčů na děj, povaha herního světa).

Rozhovory: Na základě vztahového rámce jsem sestavil dotazník, či přesněji podklad pro strukturovaný, řízený rozhovor s hráči. První použití poukázala na některé jeho nedostatky, a také mne přivedla na nové nápady, proto jsem „dotazník“ průběžně upravoval. Změna výzkumných nástrojů v průběhu sběru dat by u kvantitativního výzkumu byla nepřípustná, ale já jsem neprováděl kvantitativní výzkum. Nadto mým vedlejším cílem bylo „dotazník“ zdokonalit tak, aby případně mohl sloužit jako podklad pro skutečný dotazník pro sběr hromadných dat. V „dotazníku“ byly nakonec (verze 7) tyto okruhy otázek: důvody hraní, hraní (např. zápletka, postava), rozdíl Her s hraním rolí a jiných (PC hry, četba), další [příbuzné] záliby, hráč (identifikační otázky). Kromě toho jsem s některými hráči hovořil mimo rámec strukturovaného rozhovoru. 

Shrnutí poznatků z rozhovorů:

Za použití strukturovaného dotazníku jsem dotazoval pět hráčů (vč. sebe), z toho čtyři velmi zkušené a jednu začátečnici. Některé odpovědí se shodovaly s mým očekáváním, ale některé mě docela překvapily. Výběr ze zajímavých a překvapivých poznatků uvádím níže.

• Rozhovory potvrdily (v mezích nekvantitativního výzkumu) můj předpoklad, že u věkových skupin ze základní školy leží důraz na boji a zesilování postav (jejich herních charakteristik), u starších hráčů se přesouvá na hraní role a povahy postavy, dokonce na jejich předvádění.
• Někteří hráči by byli raději svou postavou, než sebou – poukazují na to, že herní svět je zajímavější a svobodnější nebo že jejich postava je taková, jací by sami chtěli být, alespoň v něčem.
• U motivace ke hře uvádějí častěji na jednom z předních míst možnost uplatnit plně svou fantasii a na dalším potěšení z hraní postavy a její osobnosti (přičemž nepřikládají význam hraní odlišné povahy než své vlastní). Méně důležité, ale rovněž podstatné pro motivaci je, to že jsou rádi s přáteli.
• Nelze hrát jakoukoli postavu, musí hráči vyhovovat. Někteří takovou dokáží vytvořit napoprvé, jiní musí dlouho zkoušet, než najdou nějakou, která jim „sedne“ - když dostanou nápad na lepší, změní ji.
• Většinou si nemyslí, že by zkušenosti a povaha postavy ovlivňovaly hráče. (Ale možná jen proto, že jsem tento složitý problém neobjasnil dostatečně, takže si nepředstavili to, co jsem měl otázkou na mysli.)
• Vypravěč není ochuzen o postavu zcela, místo vlastní postavy má k dispozici nehráčské postavy, v nichž se může realizovat.
• Pro dobrou zápletku je nezbytná nebo hodně přínosná dobře udělaná nehráčská postava.
• Nová postava není hotová před první hrou, teprve během prvních 3 her se dotváří.
• Hra může do určité míry sloužit jako protiváha skutečnosti. Jeden respondent vysvětluje, proč chtěl hrát agresivní postavu: „Protože v reálném životě mi všichni ... na hlavu, tak proč si jednou nezahrát někoho, kdo si to nenechá líbit.“

Hypotézy:

• Možnost vžít se do role odlišné (až opačné) od rolí hraných v životě se podílí na motivaci ke hře. (Viz Mucchielli 1990, str. 53-56 {z Moreno, J.L.: Psychothérapie de groupe et psychodrame, fr. překlad, PUF, 1965}; příběh herečky protikladné na jevišti a v soukromí.)
• Domnívám se, že role postavy může sloužit k ventilaci potlačených nebo v reálném životě hráčově neuskutečnitelných způsobů chování.
• Hry s hraním rolí vytváří velkou příležitost pro projekci (postojů, citů atd. hráče na postavu, v případě Vypravěče na celý svět). To zároveň dává možnost lépe poznat hráčovu osobnost, protože v projekci toho projeví víc než přímo a protože se ve hře vyskytuje řada z našeho pohledu neobvyklých a krajních situací (boj o život ...) a mohou se tak projevit rysy normálně skryté. Na druhou stranu je třeba pamatovat, že postava není totožná s hráčem a naopak.
• Hraní Her s hraním rolí může sloužit k tréninku urč. (sociálních ...) situací podobně, jako psychodrama. Možný dopad na reálný život se snižuje tím, že řada situací ve hře je našemu skutečnému životu hodně vzdálená (např. ve fantasy hrách), na druhou stranu i tam se vyskytují tytéž či obdobné sociální situace, s nimiž se běžně setkáváme.
• Hráči si mohou vytvořit postavu dle své libosti, a proto se s ní mohou sžít, pročež se pro ně hra stává zajímavější.

Problém užití rozhovoru:

Ukázalo se, že k využití plných možností strukturovaného rozhovoru jako prostředku kvalitativního rozhovoru je třeba zkušeného tazatele, který dokáže vzdorovat sklonu rozhovoru změnit se ve vyplňování dotazníku. Jinak hrozí, že se tazatel dozví pouze to, nač se ptá, a rozhovor tak nesplní svůj hlavní účel rozšířit obzory badatele a odhalit nové rozměry problému. Přes uvedené potíže byly rozhovory přínosné, poukázaly na nečekané skutečnosti a přivedly mě k novým pohledům.

B. Pozorování a reflexe

Hypotéza: Lidé hrají, protože je hra „baví“. Zjistíme-li co je baví, odhalíme část motivů ke hře.

Jako druhý způsob získávání poznatku jsem zvolil zúčastněné pozorování a následnou (sebe)reflexi, a to proto, že hře jsem se už stejně věnoval a byla by škoda tohoto zdroje nevyužít, a proto, že předchozí postup se prokázal jako omezený v druhu poznatků, které může poskytnout. Vycházel jsem z toho, jak sám prožívám herní situace, a ze sledování spoluhráčů a Vypravěče. Při pozorování jsem se zaměřil na trojí:

1. Zjištění, co mě při hře (ne)baví a co se mi (ne)líbí. Tak jsem doufal získat nějaké motivy vedoucí k účasti na hře.
2. Emocionálně silné a psychicky významné prožitky, pramenící z hry. (Např. katarze.) Mířil jsem tím k odhalení různých psychických a existenciálních zisků ze hry, přičemž jsem si vzal ponaučení z divadla a psychodramatu.
3. Jiné jevy, které se mohou zdát důležité, s ohledem na základní prvky hry, tj. Vypravěče, hráče, postavu a naraci jako proces.

Při pozorování jsem nepostupoval žádným metodickým či dokonce standardizovaným způsobem, protože jsem na začátku nevěděl, co mohu očekávat, co vůbec lze pozorovat, a tak jsem si pozorování nemohl dopředu připravit, žádná vhodná metodika nebyla k dispozici. Mohlo by tady platit to, co Disman (2002) říká o kvalitativním výzkumu: „metodologie výzkumu není vytvářena předem, ale v průběhu sběru dat“ (s.301). Postupoval jsem tak, že jsem si poznamenával to, co mě zaujalo, a později jsem o tom dále přemýšlel, hledal souvislosti atd. Záhy se ukázalo, že takto lze dospět k zajímavým a podnětným poznatkům, které by si zasloužily hlubšího zkoumání, ale že postup má dvě svízele:

1. Nesystematičnost (viz jeden z následujících oddílů)
2. Pomalost získávání dat

Druhý zádrhel by šel odstranit, pokud by se do pozorování zapojilo více hráčů, čímž by se zároveň postup obohatil o různé pohledy na totéž (předpokládáme-li hráče hrající spolu). Nejlepší by bylo, kdyby pozorování sami aktivně prováděli, na základě seznámení s cíli a zaměřením výzkumu. Jako o něco méně dobrá možnost se nabízí je vyzpovídat po hře, za předpokladu, že byli předem upozorněni, čeho si mají všímat. Domnívám se, že by bylo pro prvý způsob zapotřebí vypracovat nějakou metodologii pozorování, tedy určitý návod co a jak pozorovat. To ovšem předpokládá, že už máme alespoň hrubou představu o možnostech pozorovaného. Výsledky mých pozorování pro poskytnutí takové představy nepostačují pro svůj první nedostatek – nesystematičnost. Měl bych zmínit možnou potíž spočívající v tom, že hráči jsou tam přednostně kvůli hře a zábavě a ne kvůli pozorování, pročež by jednak měli sklon na pozorování zapomínat, a jednak by pozorování mohlo hru narušovat, neboť vím-li že jsem pozorován, chovám se zpravidla jinak, a navíc tato činnost vyžaduje zachovávání určitého odstupu, musím si být stále vědom, že jde jen o hru, což silně brání vytvoření atmosféry a úplnému vžití se do herního světa a ničí tak ty styly hry, jež staví hlavně na atmosféře a vypravěčském ohledu hraní.

Shrnutí poznatků z pozorování a reflexe:

Připomínám, že poznatky z pozorování nejsou obecně platné, že vychází z jednoho, nanejvýše dvou případů. Jejich širší platnost by se musela ověřit.

• Vztah osobností hráče a postavy se může pohybovat mezi dvěma krajnostmi: buď jsou totožné, hráč hraje sám sebe, nebo nemají nic společného. Předpokládám, že naprosto odlišnou osobnost hrát nelze a ani by to nebylo zábavné, že hráč vždy do postavy projikuje část sebe. (Postava však není tvořena jen osobností, může se též lišit [sociálními] rolemi, nebo dokonce jen jejich subjektivním výkladem, tzn. stejná osobnost ještě neznamená stejné chování hráče a postavy.)
• Hraní postavy rozhodně není bezproblémové. Nejenže může postava trpět všemi lidskými konflikty (např. konflikt rolí, povahy a role, etický konflikt), ale navíc přibývá celá skupina možných konfliktů a problémů mezi postavou a hráčem (pramenících jednak z rozdílnosti cílů postavy a hráče a jednak z obtížnosti hraní komplexní osobnosti – neschopnost vcítit se do postavy, pocit neautenticity hraní atd.) – viz níže.
• Aby se hráči bavili, nesmí je Vypravěč (příliš) omezovat v jednání a představivosti, neměl by jim nadměrně vnucovat své vidění světa a svůj plán. Kladně působí, pokud Vypravěč nechá někdy rozhodnutí na náhodě, místo na své úvaze – hráči nemají pocit, že jsou manipulováni.
• Existuje celá řada stylů hraní Her s hraním rolí, lišících se mírou realističnosti, důrazem na hraní rolí nebo plnění úkolu, důrazem na atmosféru, postavením postav ve společnosti a jejich životními cíli atd. Hráče může bavit více odlišných stylů.
• Hraní imaginárního alter ega a tedy hraní Her s hraním rolí se člověk musí naučit. Úplně noví hráči, nemají-li v družině nikoho zkušenějšího, se chovají značně odlišně než ostřílení hráči, nehledě na to že neví, jak hrát, tzn. nováčci jednak nevědí, co se svými postavami dělat, a když už jednají tak jinak, než zkušení hráči. Starší hráči už ví, jak reagovat v té které situaci, zpravidla značně odlišné od našeho běžného života. Ale mám dojem, že nováčci mohou mít problém vůbec se vžít do situace postavy, představit si ji jako reálnou – zkusil jsem s 2 nováčky hru, odehrávající se jakoby v jejich skutečných životech, kdy se vrátili domů a našli tam mrtvolu. Nereagovali žádným očekávaným způsobem (šok, omdlení, první pomoc, volání policie apod.), ale nevzrušeně konverzovali o těle jako o nečekaném, neznámém předmětu. Rovněž nedělali nic z toho, co hráči zvyklí na dobrodružné zápletky – nevyžádali si podrobný popis scény, neohledali tělo apod.
• Hře přidává na zábavnosti hráč dobře hrající typické rysy a jednání, zvláštnosti své postavy, tzn. když dává vyniknout tomu, co ji činí výjimečnou a zapamatováníhodnou, jako např. dobře hraná nepřekonatelná touha po cheeseburgerech.
• V Hrách s hraním rolí se vyskytují tytéž jevy ohledně rolí jako ve skutečnosti, ale jsou lépe pozorovatelné (indukce rolí, doplňkové role, konflikty apod.).
• Vypravěč nachází potěšení ve vymýšlení světa, zápletek a nehráčských postav a případně v hraní (někdy až divadelním) těchto postav a do značné míry v řízení příběhu.
• Pří hře hrozí několik druhů „poruch komunikace“, které mohou mohou ubírat na zábavnosti, např. neshoda hráče a Vypravěče o podobě světa, následcích jednání atd., řízení družiny jediným hráčem (nenechá ostatním dost prostoru).

Může nastat situace, kdy hráč nějakým způsobem nezvládá hraní své postavy, kdy cítí, že „něco je špatně“:

• Krize identity (postavy) je krizí hráče, který má dlouhodobě pocit, že hraje svou postavu špatně, že není schopen dát ji tu pravou, hodící se osobnost, která by byla v souladu s rolemi postavy (jako například s jejím povolání a rasou). To znamená, že buď hraje osobnost, která se k postavě nehodí, anebo nehraje žádnou osobnost, ale hraje sebe, tzn. že do postavy přímo promítá své myšlení a způsob jednání. To samo o sobě nemusí být problém, dokud s tím hráč nezačne být nespokojen. V takovém případě se může pokusit vytvořit ji novou osobnost, kterou bude schopen hrát a která se k postavě bude hodit, a nebo si vytvoří novou postavu, případně s novou či upravenou osobností, u které tento problém nenastane. Jako příklad můžeme uvést inteligentního a tvůrčího hráče, který má postavu nepříliš chytrého válečníka z rasy trpaslíků (kteří jsou pověstní svou nenápaditostí), a promítá do něj tyto své dvě vlastnosti.
• Bezvýchodná situace, bezradnost se projevuje tak, že hráč neví, jak by jeho postava v dané situaci jednala, ba pravděpodobně ani neví, jak by v ní jednal on sám. Přitom může jít o „technický“ problém, kdy jednoduše není schopen najít jakékoli řešení dané situace, nebo o problém „citový“, kdy netuší, jaké citové stavy a pohnutí by daná situace navodila. Může nastat případ, kdy nelze dost dobře rozlišit, o který typ problému se jedná, protože emoce a jednání do nějaké míry spolu souvisí (jak říká Descartes, rozhodnutí nečiní rozum, ale vůle; a vůle je tím, co něco chce, přičemž chtění má velmi blízko k emocím), proto zde uvádím oba, i když pro nás zajímavý je případ citové bezradnosti. Ten může nastat například tak, že postava se dostane do situace, kterou si zkrátka nejsme schopni představit a do níž se nedokážeme vžít, protože jsme dosud nikdy nic podobného nezažili. Většina lidí pravděpodobně neví, jak by se cítili, kdyby někoho poprvé zabili vlastníma rukama, i když jsou na to třeba cvičeni (viz válečné filmy o nováčcích poprvé na frontě). Příklad technického problému: skupina vlastních postav se vydala „naslepo“, tzn. s plánem „přijedeme a uvidíme“, navštívit mocného zlého kouzelníka, kterého nemohou porazit vlastními silami, protože potřebují, aby zrušil svou kletbu, a dotyčný rázně odmítne, prozřetelnost nezasáhne a žádné řešení se nenabízí - plán našich hrdinů selhal, ale oni dost dobře nemohou vstát, říci „Dobrá, tak nashledanou!“ a odejít, protože jinou možnost řešení nevidí, a propadají pocitu bezradnosti a bezmoci. (Dobrý Vypravěč s tím počítá, a nechá dotyčného kouzelníka postavám navrhnout možné řešení, například zrušení kletby za duši jednoho z nich.) 
• Konflikt s rolí (resp. povahou) nastává, když postava jedná jinak, než jak by jí bylo přirozené, ať už podle její povahy nebo podle její role (např. role „člen bratrstva Potíračů upírů“), přičemž máme na mysli takovou roli, s níž se postava ztotožňuje a normálně upřednostňuje jednat v souladu s ní. Zde ještě můžeme rozlišit dvojí situaci:
  • Konflikt postavy s rolí (opravdový Já-role konflikt) nebo konflikt postavy s povahou se vyznačuje tím, že sama postava, kdyby byla samostatnou, na hráči nezávislou osobou, by jednala proti své přirozenosti, pravděpodobně kvůli něčemu, co je pro ni v danou chvíli důležitější. Postava je pravděpodobně nešťastná, že musí jednat proti svému přesvědčení, že byla donucena volit menší zlo, a situace je pro ni stresující. Příkladem může být výše zmíněný Potírač upírů, který se proti svému přesvědčení musí zdržet útoku na Drákulu, protože je zrovna inkognito v zemi upírů, a ohrozil by tím nejen život sebe a svých druhů, ale i splnění svého důležitého úkolu.
  • Konflikt hráče s rolí nastává tehdy, když hráč z nějakých důvodů cizích postavě ji hraje vědomě a úmyslně v rozporu s tím, jak by ona sama jednala, kdy ji tedy hraje neautenticky. Například by postava v návaznosti na celý svůj dosavadní život a své hodnoty v dané chvíli vykonala čin, který by ji stál život, ale hráč nechce o postavu přijít, a tak jedná jinak (čímž z hlediska postavy ona porušuje Sókratovu maximu „být v souladu sám se sebou“), nebo proto, aby nezastavil vývoj hry a nezkazil ji i ostatním se uvolí k činnosti, kterou by postava sama nikdy nedělala, například souhlasí s výpravou do srdce pevnosti plné nepřátel, přestože postava by takové jednání považovala za hloupou a zbytečnou sebevraždu, přičemž hráč si je vědom toho, že Vypravěč chce, aby se tam vydali, a tedy že existuje slušná šance na úspěch nebo alespoň přežití, pročež si může dovolit souhlasit, i když je mu taková neautenticita třeba proti mysli.

Co lze pozorovat:

Příklady prvků, na něž se při pozorování můžeme zaměřit (aniž bych zatím mohl určit jejich význam a obhájit smysl jejich pozorování – to ponechávám rozvaze pozorovatele): míra zpřítomnění herního světa (např. popisnost, míra předvádění postav, užívání map světa a dokreslující hudby), jednání vedoucí k pobavení skupiny, způsoby hraní/předvádění své postavy jako různé od hráče (např. jedna postava se pokoušela ochočit každé zvíře, jiná se bavila rozčilováním mluvícího koně), problémy v komunikaci (nedorozumění, neshody, hádky aj.), poměr činnosti zaměřené k plnění úkolu a činnosti neúkolové (např. předvádění a hraní postav), poměr agonálních činností (boj, špehování apod.) a komunikace (postav navzájem a s nehráčskými postavami), styl hry (realističnost aj.), jevy kazící hru, míra aktivity jednotlivých hráčů, vzájemné ovlivňování (indukce aj.) rolí, míra projekce hráče do postavy, míra svobody a náhody ponechaná Vypravěčem; introspektivní: vztah a interakce hráč – postava, emocionálně silné stavy a zážitky, jak růst postavy (např. profesionální) těší hráče, co baví Vypravěče.

Problém nemetodičnosti:

Pozorováním a reflexí získáváme poznatky, nebo snad přesněji data, náhodné, žádným způsobem neuspořádané, často nesouvisející, získáváme je tedy nesystematicky. Pozorování není řízeno žádnou metodou, která by nám umožnila poznat důležitost pozorovaného v rámci celku, a která by zajistila, že věnujeme pozornost všem podstatným oblastem, a umožnila odhadnout, kolik už toho „víme“. Mohli bychom použít strategii „grounded theory“ Glasera a Strausse (Disman 2002, s. 299) a pokračovat s pozorováními, dokud nedosáhneme teoretického nasycení, kdy už nepozorujeme nic nového. Předpokládám, že by to vyžadovalo značný počet pozorování, který ani s pomocí spoluhráčů nemohu zvládnout. Navíc, pokud bych se chtěl věnovat víc než jedné hráčské skupině, vynoří se možná problém určení hráčské populace, který je neřešitelný, alespoň já nevím o žádném způsobu, jak zjistit všechny hráče v ČR, nebo alespoň jejich počet.

Závěr o metodě a výhled do budoucna:

S nesystematickými daty získanými mým pozorováním se velmi těžko pracuje. Je to, jako bych stavěl budovu, ale neměl její kostru, jenom získával jednotlivé cihly – a to se špatně staví, když nevím, kterou kam dát. Dokud nezískám dostatek materiálu – ideálně dosažením teoretické nasycenosti – který bych mohl utřídit a systematizovat, nemohu dost dobře vyvozovat nějaké spolehlivé závěry, a jak dlouho by to získávání trvalo nemohu odhadnout, přesto si troufám tvrdit, že dlouho.  To však vůbec neznamená, že se pozorování ke zkoumání Her s hraním rolí nehodí, naopak, považuji je za velmi přínosné a nadějné, zvláště bude-li zapojeno víc pozorovatelů a případně uplatněna strategie „grounded theory“. I kdyby nás nepřivedla ke vzniku teorie nebo hypotéz, ani k ucelenému porozumění problematice, vyniká jako zdroj podnětů pro další, zaměřenější a hlubší výzkumy.

5.3 Pojmy z rozboru rozhovorů a pozorování

Zde uvádím uspořádání pojmů (resp. kategorií), které by mělo napomoci porozumění a zkoumání Her s hraním rolí. Při jeho vytváření jsem postupoval tak, že jsem pečlivě prošel záznamy svých rozhovorů s hráči a vypsal cokoli, co vypadalo jako pojem (jev) nebo jeho vlastnost, a ty jsem následně na základě svých zkušeností a pozorování rozšířil, případně vysvětlil a nakonec uspořádal s ohledem na základní pojmy (viz 2.2: Základní pojmy a stavební kameny Her s hraním rolí). Vzhledem k omezenému množství dat nepředkládám úplný pojmový rámec pro rozbor hraní, ale spíš jen jeho náčrt, který by vyžadoval dalšího rozšíření a upřesnění.

***

Ve vzájemné interakci Vypravěče a hráčů skrze jejich postavy vzniká narace – to jsou hlavní kategorie. Narace se pak odehrává v nějakém světě, může mít určitou zápletku, vyznačuje se atmosférou atd., pro větší přehlednost uvádím dále v uspořádané podobě. Do jisté míry je však předkládané spojení kategorií a podkategorií svévolné, odvozující se od jistého pohledu na hru, a někdo s jiným pohledem by je spojil jinak.

Účastník (Hráč či Vypravěč)

Nezbytné vlastnosti:

• tvořivost
• schopnost improvizace

Činnosti:

• ovlivňování děje (dějetvorba)

Vypravěč

• Vlastnosti: musí umět prohrávat, nekonfliktnost
• direktivnost – do jaké míry prosazuje svou vůli ovlivňováním děje, aby probíhal podle jeho představ, a do jaké míry je naopak schopen a ochoten se přizpůsobovat svobodnému jednání hráčů, resp. postav.

Činnosti:

• dějetvorba (<- uplatňuje se fantasie); mnohem víc než postavy
• tvorba světa (pozadí světa, postav nehráčských a částečně i hráčských)
• příprava zápletky před hrou
• výchova hráčů – učí je svému vnímání herního světa, tomu, jak se v něm správně (tj. úspěšně) chovat, co je důležité a „jak to chodí“. Prostředek výchovy: varování postav/hráčů např. před chybným a tudíž nebezpečným jednáním
• ovlivňování náhodnosti ve hře (zachraňování postav před smrtí z nešťastné náhody aj.) [Prostředek, ne úkol]
• vytváření atmosféry (které však nemůže uspět bez spolupráce hráčů)
• hraní nehráčských postav

Hra/hraní (narace)

Narace je vlastní průběh hry vytvářený v interakci Vypravěče a hráčů, často se utváří okolo zápletky. Vydělíme-li z narace zápletku jako dějetvorné řešení problému, zbudou nám obecnější charakteristiky, jež mohou být společné více zápletkám, a jevy nesouvisející bezprostředně s řešením zápletky.

• atmosféra = snaha vyvolat v hráčích určité emoce a její výsledek, např. atmosféra děsu, strachu a nejistoty v hororové hře. Krajhanzl (2001d) k atmosféře říká: „... taková chvíle je setkáním dějových, podnětových a estetických prvků, vyvolávajících v hráčích jakousi celistvou představu vzbuzující v nich jistý emocionální prožitek.“ (s.28)
• zápletka (níže rozebraná podrobněji)
• dobrodružnost označuje fakt, že postavy pro dosažení cílů podstupují značná, často fyzická rizika, a že jejich životy jsou značně vzdálené každodennímu, všednímu životu. Měla by být vlastností zápletky, ale spíš je to typický rys všech narací všech Her s hraním rolí.
• přenos herní zkušenosti do skutečnosti (např. zkušenosti z hraní určité povahy, chování) může, ale nemusí u hráče probíhat
• odměna za hru – v řadě her je hráč odměňován tak, že obdrží určitý počet různě nazývaných „bodů zkušenosti“, které mu umožňují zlepšovat herní charakteristiky jeho postavy. Obdobně bychom mohli sledovat obecný sklon k odměňování postav – zda na prožitých naracích vydělávají (získávají peníze, mocné přátele atd.), ztrácí nebo se drží na téže úrovni.

Charakteristiky hraní (narace)

• kostkování – řešení situací na základě hodů kostkami. Krajnostmi jsou čisté kostkování a čisté hraní role (role-playing), tzn. řešení situace na základě toho, jak hráč hraje svou postavu; vztahuje se převážně na interakce. Oba přístupy lze kombinovat.
• náhodnost – jak moc je dění a situace určováno náhodou jako opakem uváženého rozhodnutí Vypravěče. Zatímco pojem kostkování se vztahuje pouze na situace, kde výsledek záleží na chování postavy, a za základ rozhodnutí lze tedy vzít jak je její chování hráno hráčem (např. při smlouvání), míra náhodnosti se vztahuje na mnohem širší oblast – od určování herních charakteristik nehráčských postav přes rozmístění nepřátelského vojska k nakažení postavy chřipkou.
• realističnost (neporazitelný hrdina jako Rambo x schopný, ale normální člověk jako Sapkowského hrdinové, kterým hrozí strasti prostých smrtelníků)
• komičnost (nehráčských) postav, míst, činů atd. Lze předpokládat, že čím více komických prvků, tím méně vážná hra je. „Odlehčení“ je označení pro komické či ne zcela vážné prvky ve hře, které však nenarušují její vážnost
• vážnost spočívá v přístupu hráče ke hře, v tom, zda příjme skutečnost herního světa, a chová se proto jako by se choval ve skutečnosti, nebo odmítá předstírat, že to není „jenom jako“, nebere herní svět vážně, lidé v něm mu nejsou skutečnými lidmi a zabíjení skutečným zabíjením, užívá herní svět k tomu, aby se „vyblbnul“.
• nebezpečnost – chyba při řešení zápletky (např. přehlédnutí informace) může mít tragické důsledky. Teze: může omezovat hraní role, protože povaha a vlastnosti postavy odporují efektivitě při řešení problému, např. postava s panickým strachem z vody odmítne uniknout na loďce, pročež zemře.

Typy činnosti postav v rámci narace

• boj (strategie a taktika)
• dobrodružné a akční nebojové činnosti, např. pronásledování
• interakce a komunikace
• jiné, zpravidla neinterakční činnosti (oprava automobilu, kreslení si, prohledávání místnosti)

Zápletka

Zápletka je (resp. může být) jádrem děje narace, který se kolem ní utváří, zpravidla ji lze formulovat jako úkol, který mají postavy splnit: odhalit atentátníka, doručit zprávu apod. Zápletku obvykle před hrou připraví Vypravěč, ale není to nutné, může být improvizována na základě nápadu postav, které si samy uloží nějaký cíl. Dokonce i když Vypravěč zápletku připraví, postavy se jí nemusí zabývat, ale to už je otázka motivace postav a direktivnosti Vypravěče.

• zdroje inspirace: film, literatura, zápletky jiných Vypravěčů aj.
• nápad na zápletku – vlastní jádro zápletky, které pak Vypravěč promýšlí a rozvíjí propracováním dějetvorných nehráčských postav, důležitých míst atd.
• příběh - Hry s hraním rolí, ať počítačové či obyčejné, jsou „story-driven“, neboli řízené příběhem. V této souvislosti příběh označuje zdůvodnění zápletky a úzce souvisí s motivací postav k jejímu řešení. Příběh tvoří pozadí nápadu zápletky a dává mu význam, vysvětluje, proč se věci dějí, kdo jsou, oč a proč usilují dějetvorné nehráčské postavy atd. Příběh může být velmi propracovaný anebo úplně chybět. Například postavy přespávají na zřícenině, v noci na ně z podzemí zaútočí duchové, které přemohou a ve sklepeních najdou spoustu pokladů – aniž by sám Vypravěč tušil, kde se tam duchové vzali a proč byli agresivní. Příběh může být postavám do značné míry utajen a jeho postupné odhalování se tak stává dalším lákadlem hry.
• dějetvorná nehráčská postava (něco, co má vlastní inteligenci a cíle, vlastní povahu) a dějetvorný předmět či místo (nějak zapadá do příběhu, má vlastní minulost, povaha věci) – hrají v zápletce a jejím vývoji zásadní roli
• motivace postav k účasti na dobrodružství a k řešení zápletky může být vysoká, např. dík příběhu, až žádná – účastní se, protože to chce hráč. Dána jednak zápletkou a jednak postavou (jejími vlastnostmi, cíli atd). Svou roli hraje uvedení postav, resp. hráčů, k zápletce.
• výhra – úspěšné vyřešení zápletky lze považovat za výhru postav, otázkou je, do jaké míry ke hře hráče motivuje dosažení této výhry a do jaké míry čisté potěšení z hraní postavy aj. Protože mohou existovat narace bez zápletky, tedy čisté improvizace, nelze výhru ve smyslu úspěšného splnění úkolu považovat za to hlavní, jak je tomu v jiných typech her.

Vlastnosti zápletky:

• styl řešení zápletky vyžaduje: přemýšlení, boj (strategie a taktika), … .
• dynamičnost zápletky – zápletka může být statická, kdy jedinou jednající stranou jsou postavy, anebo dynamická, kdy jedná i druhá strana, resp. události se vyvíjí po vlastní dráze, nejen v reakci na činy postav, čímž se s časem mění podmínky: vrah zametá stopy, voda zaplavuje další části podzemí atd.
• obtížnost vyřešení zápletky (jak těžké je objevit stopy, uvědomit si určité souvislosti atd.)
• přímočarost vyprávění, resp. zápletky – od přímočaré zápletky ke komplikované a mnohovrstevnaté, v níž je skutečnost mnohem složitější, než se zdá, postavy mají velmi omezené nebo nepravdivé znalosti a podstatnou část práce tvoří snaha dozvědět se, oč ve skutečnosti jde.
• návaznost zápletek (těsná, volná) – do jaké míry na sebe chronologicky se odehrávající zápletky navazují, zda jsou spojeny jen osobami některých hráčských postav pokud vůbec, nebo druhá je jen dalším vývojem prvé.
• vývoj zápletek mezi naracemi – zda zůstávají podobné, nebo např. roste jejich nebezpečnost.

Styl hraní

Styl hraní označuje celek cílů a námětů zápletek, způsobů jejich řešení, poměru různých typů činností, žánrů zápletek apod. S jakými cíli a jak skupina hraje a na které aspekty hry klade důraz.

• vývoj stylu hraní za léta
• konkrétní hra (RPG) má vliv na styl hraní [pravděpodobně tím, že je svázána s určitým světem a pohledem na jeho základní principy]
• odvíjí se od povahy Vypravěče a hráčů
• skupina může střídat styly (změna je příjemná)

Postava vlastní/cizí (a hráč)

Postava se obvykle liší od obyčejného obyvatele našeho i herního světa tím, že žije zajímavý a riskantní život, je silně nezávislá a má mnohem větší vládu nad svým osudem.

• motivace postavy k dobrodružnému životu – hráčské postavy zpravidla vedou poměrně riskantní a nezvyklý život, kterému se většina lidí vyhýbá, propracovaná postava by k tomu tedy měla mít vážný důvod, i když z hlediska hráče je to jasné – postava je dobrodruhem, aby se on mohl účastnit hry a bavit se.
• vyčleněnost ze světa – zda je postava normální obyvatel světa, nebo naopak je výjimka, nežije běžný život, je částí velmi zvláštní skupiny ve společnosti.
• Předdefinované postavy jsou množinou odlišných postav, které hráč, především však Vypravěč, umí zahrát, ví, jak se chovají a projevují a případně co je vede. Vypravěč tak může mít naučené typy cizích postav, s kterými se hráči pravidelně setkávají, jako obchodník, policista atd.

Herní a vypravěčský popis:

• povolání postavy
• schopnosti a dovednosti
• fyzický popis – rasa, pohlaví, vzhled, fyzické vlastnosti (krása, síla …)
• význam povolání a schopností pro charakter(istiku) postavy
• vlastnosti – obecné fyzické a duševní předpoklady postavy jako síla a inteligence (vynikající x průměrné x slabiny).
• zdokonalování postavy (herních charakteristik a vybavení)
• rozvoj postavy (vývoj povahy, zálib, cílů, vztahů k hernímu světu a různým nehráčským postavám atd.)
• „detaily tvořící postavu“ – z herního hlediska nepodstatné detaily, které však postavě dávají hloubku a skutečnost

Povaha a osobnost – těmito předměty se zabývají celé knihy, zde uvedu jen rysy podstatné z hlediska hraní a hraní role

• vyhrocenost duševna postavy (s duševní poruchou x přehnané povahové rysy x zcela obyčejná)
• morálnost postavy vzhledem k obecně přijímaným normám a hodnotám (kladná x záporná) – zda si hráč volí obyčejnou nebo výrazně kladnou či výrazně zápornou postavu.

Vztah hráče a postavy:

• rozdíl postava – hráč: liší se na úrovni znalostí (hráč má např. přehled o jednání ostatních postav, které jeho postavě je neznámé), mohou se lišit na úrovni vlastností, což je podstatné např. u obyčejného člověka hrajícího geniální postavu, a mohou se lišit ve spoustě dalších ohledů.
• žití postavou, postava je „schizofrenní část osobnosti“
• spojení s postavou – kdy hráč na postavu myslí, zda jen ve hře nebo i mimo ni.
• projekce povahy (osobnosti) hráče, resp. autora (vždy nenulová?, opakem je „hraní sebe“)
• potěšení z postavy získává hráč mj. z jejích úspěchů, jako je její profesionální růst nebo uplatnění se v dobrodružství

Vztahy postavy

• známosti (počet, hloubka vztahu, typ vztahu: +/-) - vztahy s nehráčskými postavami
• vztahy (přátelství) mezi (vlastními) postavami
• škádlení se hráčských postav – oblíbená zábava v některých družinách

Životní cyklus postavy:

• smrt postavy
• výměna postavy (opuštění dosavadní, buď dobrovolné nebo kvůli její smrti, a zřízení nové)
• ustalování postavy během prvních pár her – dotváří se její povaha, vystupování atd.
• originálnost postavy vzhledem k předchozím postavám hráče

Hraní postavy

• emocionální účast (angažovanost) na dění (žádná x maximální prožívání děje)
• forma vyjadřování: ich-forma (mluví v 1. osobě: „dělám X“) a er-forma (mluví v 3. osobě: „má postava dělá X“).
• předvádění postavy, její hraní jako na divadle po stránce neverbální (gesta, rychlost mluvy, spisovnost jazyka atd.) i verbální (jak staví věty, oblíbené výrazy a průpovídky atd.)

Důvody hraní

• fantasie
• vžití se
• - do někoho jiného
• - někde jinde
• -dělání něčeho, co tady nejde
• přátelé (spíš pomůcka, než hodnota sama o sobě?)
• pokračování v příběhu
• hraní postavy

Výhledy do budoucna: Vybudování zakotvené teorie „Strategie zvládání herní situace hráči“

„Herní situací“ míním situaci, kdy je člověk postaven před úkol účastnit se hraní Hry s hraním rolí, hrát svou postavu.

Zakotvená teorie se soustředí na jednání, na strategie vyrovnávání se lidí s nějakým jevem. Tímto jevem nám může být herní situace a můžeme sledovat, s jakými cíli k ní lidé přistupují a jaké způsoby vyrovnávání se s úkolem hraní používají. Můžeme začít dvěma kroky:

1. V dalších rozhovorech s hráči upřesnit a rozšířit zde uvedené kategorie.
2. Provést obsahovou analýzu návodu pro lepší a přínosnější hraní, která by měla odhalit řadu „správných“ a „špatných“ strategií hraní.

5.4 Jiné možné metody výzkumu

Při své práci jsem přišel na další metody, které by k výzkumu sociálních a psychologických ohledů Her s hraním rolí šly využít. Uvádím je zde pro inspiraci dalších výzkumníků. Až na výjimky nezmiňuji kvantitativní metody zaměřené na hráče, protože jejich uplatnění považuji v tomto případě za nanejvýš složité, tedy alespoň pokud by usilovaly o to, o co obvykle, tj. o výpověď o celé hráčské populaci na základě poznání jejího vzorku. Neznáme totiž populaci a nevím ani o žádném zvládnutelném postupu, jak zjistit alespoň její základní charakteristiky. Na hru stačí malá, uzavřená skupinka, jejíž členové se nemusí stýkat s ostatními hráči, stát se členy sdružení, dokonce ani nemusí jít do knihkupectví, protože pravidla některých her si lze stáhnout na internetu, a tak neexistuje jediná stopa, jež by k nim vedla. Můžeme omezit zkoumání na část populace jako na návštěvníky turnajů v hraní na Gameconu 2004, nebo na členy klubu Hexaedr, který sdružuje různé naše příznivce řady her, na jedince sdružené kolem serveru umožňujícího hraní Her s hraním rolí prostřednictvím internetu (např. http://www.abarin.cz/), ale nemůžeme vypovídat o populaci jako celku.

1. Sociometrie
   Sociometrie zahrnuje skupinu technik pro zjišťování vztahů preference mezi lidmi (více viz příloha Sociometrie). Skupina hráčů existuje na dvou úrovních – jako skupina skutečných lidí a jako družina (jejich) postav. Může být zajímavé porovnat sociopreferenční vztahy mezi lidmi a vztahy mezi jejich postavami a zjistit, jak se vzájemně ovlivňují a jak na ně působí hra. Jaký je vztah mezi odpověďmi na otázku „S kým bys nejraději hrál?“ a „S kým bys nejraději jel na dovolenou?“ Tzn. jaký je vztah mezi preferencemi vztahujícími se k úkolovému rozměru skupiny (hraní) a k jejímu emocionálnímu rozměru?
2. Experiment
   Experimentem zde nemíním čistý, laboratorní pokus, kde kontrolujeme všechny (vstupní) proměnné, ale hru vedenou určitým zvláštním způsobem s cílem zjistit, jak budou hráči na tuto nezvyklost reagovat. Pokusy s hráčskými skupinami začátečníků i „veteránů“ mohou přinést nový vhled do situace. Můžeme zjišťovat, jak budou reagovat na určité téma zápletky, na nezvyklý styl hraní atd. Zvláště porovnání hry začátečníků a hry veteránů nabízí hlubší porozumění vztahu k a práci s imaginární skutečností herního světa, jakož i učení se „hernímu stylu myšlení“. Můžeme ovlivňovat řadu proměnných určujících hru.
3. Obsahová analýza textů Her s hraním rolí
   Mezi tyto texty patří zápletky narací, záznamy narace z hraní prostřednictvím internetu (zpravidla ve formě e-mailových konferencí a případně chatu, kde hráči komunikují ve formě textových zpráv, které zůstanou uchovány i po hře), pravidla her, návody pro „lepší“ hraní, deníky postav (resp. hráčů) z hraní (z narace), příběhy a popisy postav jejich hráči (dostupné např. na internetu)
4. Sémantický diferenciál
   Sémantický diferenciál sestává z dvojic protikladných přívlastků spojených škálou, na níž máme hodnotit, které z krajností se zkoumaný jev víc přibližuje (např. „zábavný x-x-x nudný“) Používá se např. ke zjištění stereotypů o určité skupině nebo vnímání něčí osobnosti, má velkou výpovědní hodnotu při hodnotících soudech. V souvislosti s Hrami s hraním rolí lze uplatnit ke zjištění, jak hráč vnímá hru nebo svou postavu, čím pro něj jsou.
5. (Interpretativní) Biografická metoda
   Kamberský (1994) navrhuje použít k porozumění Hrám s hraním rolí interpretativní biografické metody. Výzkumník vychází z autobiografických výpovědí lidí, kteří s daným jevem měli osobní zkušenost, v tomto případě hráčů. Kamberský nechal hráče napsat životopisná vyprávění na téma „Já a hra na hrdiny AD&D“, která pak interpretoval z teoretického, objektivního hlediska a závěry s autory opět probral. Hráči reagovali nejen autentickým příběhem, ale rovněž výraznou a vědomou interpretací a reflexí (Kamberský 1994, s.7). Obdobnou metodu lze použít i na jiná, určitější témata, například pojednání o tom, co si hráč představuje pod hraním role, co to pro něj obnáší a znamená. Texty pak můžeme analyzovat prostředky kvalitativního výzkumu (viz. Strauss & Corbinová 1999, hlavně kapitola o otevřeném kódování a zvyšování teoretické citlivosti), tzn. zaměřit se na hledání pojmů, které respondenti používají, významů, které jim mohou přikládat, a vztahů mezi nimi. Tak se nejlépe dozvíme, co to je hraní role, postava, práce Vypravěče atd., mohou se nám tady otevřít celé nové obzory.
6. Kvantitativní srovnávací výzkum hráčů na vybrané základní a vysoké škole
   Výše (vztahový rámec a rozhovory) jsem dospěl k hypotéze, že se výrazně liší styl hraní mladých hráčů, ve věku kdy navštěvují 2. stupeň základní školy, a styl hráčů řekněme starších 18ti let, kteří kladou důraz na jiné ohledy hry. Pokud je hypotéza pravdivá, mohl by být velmi přínosný srovnávací výzkum těchto dvou hráčských populací zaměřený na to, co považují na hře za důležité. Tím, že porovnáme dva různé, možná i protikladné pohledy na hru, dva různé druhy motivací k ní, z nichž jeden však s věkem přechází v druhý (alespoň u části hráčů), vyvstane nám jádro, tedy to podstatné na hře a motivaci.

5.5 Závěr z empirického pohledu

Na začátku jsem si kladl tři cíle. Co se prvého (ověření skutečného výskytu určitých psychických jevů ve hře) týče, domnívám se, že výroky některých hráčů svědčí o tom, že hra může mít psychologický rozměr – např. to, že někteří hráči by raději byli svou postavou, nebo výběr agresivní postavy hráčem, který normálně musí agresivitu potlačovat. Druhým cílem bylo zjistit, co hra(ní) znamená pro hráče a co se při hře děje. V tomto směru jsem narazil na řadu skutečností a hypotéz (obtíže s hraním postavy, význam svobody, kterou Vypravěč dává hráčům, atd.), ale sebraná data jsou příliš nesouvislá a nestrukturovaná na to, abychom si mohli udělat celkový obraz, a ukázalo se, že dostatečný výzkum by byl značně časově náročný.  Konečně třetím cílem bylo navrhnout postupy jak zkoumat Hry s hraním rolí se zaměřením na hraní a na psychologickou stránku. Několik metod jsem naznačil a dva postupy, rozhovory a pozorování, jsem v praxi vyzkoušel, odhalil některé jejich úskalí a navrhl další vývoj pozorování, vedlejším důsledkem rozhovorů pak byl dotazník, který lze použít jako podklad pro vytvoření dotazníku ke sběru hromadných dat.